Jak pohádky učí empatii: co říkat, co číst a co u toho dělat

Co empatie u dítěte vlastně je (a co ještě není)

Když se řekne empatie, většina z nás si představí soucit. Ve skutečnosti jde o tři různé věci, které se u dětí vyvíjejí postupně a ne najednou.

• Emoční nákaza. Nejstarší a nejjednodušší forma. Jedno dítě ve školce se rozbrečí a rozbrečí se i další. Tohle umí i roční děti a nemá to s pochopením druhého moc společného. Je to spíš rezonance.
• Poznání emoce. Dítě dokáže na obličeji nebo v hlase rozpoznat, že je někdo smutný, naštvaný nebo se bojí. Kolem tří let už to zvládne u základních emocí, u složitějších pocitů, jako je trapno, zklamání nebo lítost, to trvá podstatně déle.
• Přijetí perspektivy. Nejtěžší část. Dítě pochopí, že druhý člověk může vědět, chtít a cítit něco jiného než ono samo. Tahle schopnost se výrazně rozjíždí zhruba mezi čtvrtým a pátým rokem a dozrává ještě dlouho ve školním věku.

Z toho plyne jedna úlevná zpráva pro rodiče tříletých dětí. Když vaše dítě nechápe, proč je kamarád smutný z toho, že mu vzalo autíčko, nejde o špatnou výchovu ani o nedostatek lásky. Jde o vývoj mozku, který ještě nedoběhl. Vaším úkolem není soucit vynutit. Vaším úkolem je připravovat půdu, aby na ni empatie mohla dorůst, až přijde její čas.

A ještě jedna věc, kterou empatie není: poslušnost. Dítě, které se pod tlakem omluví, nemusí cítit vůbec nic. Cílem není omluva, cílem je, aby si příště všimlo.

Proč příběh učí líp než napomínání

Představte si, že vám někdo řekne: "Měl bys být ohleduplnější ke kolegům." Co uděláte? Nejspíš se v duchu začnete bránit a vysvětlovat, že ve skutečnosti ohleduplní jste, jen ta situace byla složitá. Přesně tohle dělá i vaše dítě, když mu řeknete "musíš se dělit". Napomenutí spustí obranu, ne přemýšlení.

Příběh obrannou reakci nespustí, protože se netýká dítěte. Nikdo ho neobviňuje. Když poslouchá o ježkovi, kterému nikdo nechtěl půjčit klubíčko, může si dovolit ježkovi rozumět. Nic tím neriskuje, nemusí přiznávat vinu, nemusí nic vracet. A protože nic neriskuje, může se do ježka doopravdy vžít.

Druhá věc, kterou příběh umí a napomenutí ne, je čas. V reálném konfliktu na hřišti trvá celá scéna deset vteřin a všechno se děje najednou. V pohádce máte prostor. Můžete zastavit, zeptat se, vrátit se o kus zpátky. Dítě může emoci prozkoumat pomalu, ze všech stran, a to je přesně to, co potřebuje.

Třetí věc je opakování. Empatii se nikdo nenaučí z jedné dobré rozmluvy. Naučí se ji ze stovek malých okamžiků, kdy si v bezpečí zkusil představit někoho jiného. Večerní pohádka je jeden z mála rituálů, který se opravdu opakuje každý den. Za rok jich je přes tři sta. To je trénink, kterému se žádná výchovná přednáška nevyrovná.

A čtvrtá, možná nejdůležitější: v příběhu je vaše dítě na straně hrdiny. Fandí mu. Když hrdina udělá chybu a pak ji napraví, dítě tu cestu prochází spolu s ním. Zažije si, že se z chyby dá vyjít, aniž by se muselo cítit jako darebák.

Tři vrstvy empatie a jak je pohádka trénuje

Když chcete z pohádky vytěžit maximum, pomůže vědět, na které vrstvě zrovna pracujete. Nejde o to dělat všechno naráz. Jde o to trefit se do toho, co dítě zrovna zvládá.

Vrstva první: všimni si

Nejzákladnější dovednost je zaregistrovat, že někdo něco cítí. U malých dětí to znamená pojmenovávat: "Podívej, jak se babička v té pohádce tváří. Vypadá unaveně." Nebo: "Slyšíš, jak se mu třese hlas? To dělá strach." Nepokládáte žádnou otázku, jen upozorňujete. Tohle funguje už u tříletých.

Vrstva druhá: proč

Když už dítě emoci pozná, přichází otázka po příčině. "Proč myslíš, že se ta liška zlobí?" Tady se u čtyř a pětiletých dějí kouzla. Dítě si poprvé vymýšlí důvody, které v textu nebyly vyslovené. Vymýšlí si vnitřní svět druhé bytosti. To je přesně ten sval, o který jde.

Vrstva třetí: a co s tím

Nejvyšší patro. Dítě už nejen chápe, ale hledá řešení. "Kdybys tam byl ty, co bys udělal?" Tahle otázka má smysl zhruba od pěti let výš a je důležité ji nepokládat vyčítavě. Nejde o zkoušení. Vy sami odpověď neznáte a klidně to řekněte nahlas: "Já vlastně nevím, co bych dělal. Asi bych chvíli jen seděl vedle něj."

Praktické pravidlo: u jedné pohádky si vyberte jednu vrstvu a jednu otázku. Pohádka není test. Když se zeptáte pětkrát, dítě se zavře a příště bude chtít poslouchat beze slova.

Otázky, které u pohádky opravdu fungují

Rozdíl mezi otázkou, která rozjede rozhovor, a otázkou, na kterou dítě odpoví "nevím", je často jen v pár slovech. Tady je zásoba vět, které si můžete rovnou vypůjčit.

Funguje

• "Co myslíš, že se mu honilo hlavou, když utíkal pryč?"
• "Který kousek se ti nejvíc nelíbil? A proč zrovna ten?"
• "Kdo v té pohádce byl podle tebe nejsmutnější?"
• "Stalo se ti někdy něco podobného?"
• "Byl někdo v tom příběhu, komu si nikdo nevšímal?"
• "Co mu měl podle tebe někdo říct?"

Nefunguje

• "A poučení z toho je jaké?" (dítě začne hádat, co chcete slyšet)
• "Byl ten vlk hodný, nebo zlý?" (uzavřená otázka, konec rozhovoru)
• "Vidíš, a tohle jsi dneska udělal Toníkovi." (dítě okamžitě přejde do obrany a příště o pohádkách mluvit nebude)
• "Chápeš to?" (nikdo neodpoví "ne")

A tři techniky, které stojí za víc než celý seznam otázek:

Počkejte sedm vteřin. Dospělí vydrží po otázce ticho zhruba jednu vteřinu, pak začnou napovídat. Děti potřebují mnohem víc. Počítejte v duchu do sedmi, než cokoliv doplníte. Překvapivě často odpověď přijde v šesté vteřině.

Odpovězte první sami. "Mně je z toho medvěda smutno, protože zůstal sám." Modelujete tím, jak se o pocitech mluví, a dítě nemá pocit, že je zkoušené.

Ptejte se i na vedlejší postavy. Hrdina má vždycky pravdu a je snadné mu fandit. Zajímavější je: "A co ta jeho sestra? Ta o tom celou dobu nic nevěděla."

Jak poznat pohádku, která empatii skutečně učí

Ne každý příběh je pro tenhle účel stejně dobrý. Existují pohádky, u kterých se rozhovor rozjede sám, a pohádky, ze kterých nedostanete nic. Rozdíl bývá v pár znacích.

Hledejte příběhy, kde:

• hrdina udělá chybu a musí ji nějak napravit, ne příběhy, kde je od začátku dokonalý,
• má aspoň jedna postava jiný pohled na věc než hlavní hrdina a ten pohled dává smysl,
• se pocity ukazují jednáním, ne oznámením ("zabouchl dveře" místo "byl smutný"),
• není řešení hotové hned, ale trvá to a stojí to hrdinu úsilí,
• je konec dobrý, ale ne úplně bezbolestný.

Zvlášť silně fungují příběhy o skutečných lidech. Když dítě slyší, že někdo doopravdy žil, měl strach a přesto něco dokázal, empatie dostává úplně jinou váhu. Postava přestává být kreslená a stává se člověkem. Klidné audio příběhy o skutečných českých osobnostech jsou jedna z možností, jak večer strávit bez obrazovky a přitom dát dítěti někoho, komu má smysl fandit. Zvuk má navíc jednu výhodu: dítě si obličeje a pocity musí dokreslit samo, a přesně to je práce, kterou empatie potřebuje.

Naopak opatrně na: příběhy, kde záporák nemá žádný důvod, jen je zlý. Příběhy, kde se vyhraje silou a nikoho to nic nestojí. A příběhy s poučením přilepeným na konci větou "a od té doby byl hodný". Poučení, které někdo vysloví nahlas, dítě přeslechne. Poučení, na které přijde samo, si pamatuje.

Co s padouchy: jak mluvit o postavách, které ubližují

Tady dělá spousta rodičů, s nejlepšími úmysly, malou chybu. Padoucha odbudou. "To je zlá čarodějnice, ta je prostě zlá." Jenže právě záporné postavy jsou pro trénink empatie nejcennější materiál, jaký v pohádce máte.

Empatie totiž není soucit s tím, kdo je milý. Soucítit s hodnou princeznou umí každý. Skutečná dovednost začíná tam, kde má dítě pochopit motivaci někoho, kdo se chová hnusně. A přesně tuhle dovednost bude potřebovat ve škole, kde spolužák, který strká, taky nebývá jen "zlý".

Užitečné věty:

• "Co myslíš, že se mu stalo, že je takový?"
• "Myslíš, že měl někdy kamaráda?"
• "Bylo něco, co si moc přál a nedostal?"
• "Udělal špatnou věc. Ale je celý špatný, nebo udělal špatnou věc?"

Ta poslední otázka je zlatá. Rozděluje čin a člověka, a to je jeden z nejdůležitějších rozdílů, jaké se dítě může naučit. Používá se pak i na něj samotné: "Udělal jsi ošklivou věc, ale nejsi ošklivé dítě." Když tuhle logiku dítě zná z pohádek, přijme ji o sobě mnohem snáz.

Pozor ale na jednu hranici. Pochopit důvod neznamená schválit chování. Řekněte to nahlas: "Chápu, že mu bylo smutno. A pořád platí, že neměl nikomu ubližovat. Obojí je pravda naráz." Děti kolem šesti let tuhle dvojkolejnost už zvládnou a je pro ně velmi osvobozující.

Most z pohádky do života: co říct druhý den

Nejslabší místo celého procesu je přenos. Dítě krásně soucítí s ježkem, a ráno se pere o houpačku. To je normální. Most mezi příběhem a životem se musí postavit vědomě a stavíte ho vy.

Nejúčinnější technika je odkaz na postavu mimo konfliktní chvíli. Nikdy ne během hádky. To by z pohádky udělalo nástroj kárání a dítě by o ni ztratilo zájem. Použijte ji později, když je klid:

• "Víš, jak ten ježek nevěděl, jak požádat o klubíčko? Tobě se dneska stalo něco podobného, viď."
• "Co by dělala ta holčička z včerejší pohádky, kdyby byla dneska ve školce s vámi?"

Druhá technika je opačná. Berte příběh ze života a zpracujte ho jako pohádku. Večer, když je dítě umyté a v posteli, začněte: "Byl jednou jeden kluk a ten měl v jedné třídě kamaráda, který nikdy nechtěl chodit ven." Nedávejte tomu jméno svého dítěte, nechte to o kousek dál. Dítě většinou pozná, o čem to je, a přesto zůstane bezpečná vzdálenost, ve které se dá mluvit.

Třetí věc, na kterou se zapomíná nejčastěji: všímejte si nahlas, když se empatie povede. Ne pochvalou typu "jsi hodný", ale popisem. "Viděla jsem, jak jsi Adélce podal tu tužku, když jí spadla. Ona byla ráda." Popsané chování se opakuje mnohem spolehlivěji než chválené.

Večerní scénář podle věku a nejčastější chyby

Tohle není další povinnost do rodičovského dne. Celé to zabere pár minut navíc a většina z nich se stejně odehraje v posteli, kde už dávno jste.

Pět chyb, kterých se vyvarovat:

1. Vyšetřování. Tři otázky za sebou a z pohádky je školní hodina. Jedna stačí.
2. Přilepené poučení. "A vidíš, proto se má člověk dělit." Tuhle větu dítě neslyší, jen si pamatuje, že po pohádce přijde kázání.
3. Použití příběhu jako zbraně. "Jsi jako ten vlk." Jednou to řeknete a rituál je poškozený nadlouho.
4. Přeskakování těžkých míst. Když v pohádce někdo umře nebo je někomu ublíženo, je to nejcennější minuta celého večera. Nezkracujte ji, jen zůstaňte blízko a mluvte klidně.
5. Očekávání okamžitého výsledku. Empatie se buduje v měsících a letech, ne přes týden. Poznáte to podle drobností: dítě se najednou zeptá, proč je paní v obchodě smutná.

A poslední poznámka. Nejsilnější model empatie, jaký dítě má, nejste vy jako vypravěč. Jste vy jako člověk, který se večer zeptá, jak se dítěti dneska dařilo, a pak opravdu poslouchá. Pohádka to jenom trénuje. Vy to ukazujete.